Historie střediska

Počátky skautingu v Polici se datují do roku 1919, ale současné středisko Skaláci má svůj začátek v roce 1968, kdy po dvacetileté pauze znovu začala činnost skautů v Polici.

Šel jsem, tehdy jako patnáctiletý, vášnivý čtenář dobrodružné literatury a zejména Foglarovek, po ulici a ve výloze uviděl to, co bylo zatím jen na zadních stránkách starých časopisů - skautské vlajky, ručně psanou a krásně malovanou kroniku. Běžel jsem tedy do knihkupectví a povídám: “Já chci do skauta”. Pán za pultem na mně chvíli hleděl a potom povídá: “To jako přihlášku?” “Jo”. Na víc jsem se nezmohl. To, že po mně bude chtít i nějaké peníze na registraci mně jaksi nedošlo, i když i to jsem si mohl ve výloze přečíst. A tak začalo mé skautování.

Klubovnu jsme tehdy měli jen provizorní, v dlouhém nízkém domku, který sloužil jako stavební domek při stavbě jeslí. Několik místnůstek, topení v kamínkách. Elektriku nám zaváděli (s naší pomocí) rodiče a známí. Pamatuji se, že ve skautské klubovně byla na stropě namalovaná noční obloha a děvčata si na čelní stěnu namalovala nádherného velkého indiána. Venku byl na malém plácku táborový kruh s několika totemy. Dlouho nám ale tahle klubovna nesloužila. Na podzim 1970 jsme ji museli opustit se vším, co v ní bylo. Skončila skautská organizace. Ne však náš zájem o to, co jsme poznali. A tak začala éra turistického oddílu mládeže - TOM.

Dlouho jsme byli bez vlastní klubovny. Bylo nám dovoleno scházet se v klubovně za sokolovnou. Tam však docházelo k neustálým konfliktům se správcovou, které vadilo i to, že jsme přemisťovali židle a pohybovali se po klubovně. Nějaký čas jsme, mimo zimní sezónu, mohli využívati hokejové kabiny. Ale naší klubovnou především byla Zelená klubovna.

Plácek za městem, který nám sloužil nejčastěji a nejlépe. Ale nic naplat. V zimě se tam topit nedalo, pršelo tam a tak jsme sháněli klasickou klubovnu. Nakonec jsme sehnali místnost v jednom starším domě v Tomkově ulici. Nudle sedm metrů dlouhá, na jednom konci široká čtyři metry, na druhém jen dva. Malá předsíňka se dřívím a uhlím, pár poliček na stany. Záchod a tekoucí voda naproti v restauraci “Na poště”. Vytrhali jsme a vyměnili shnilou podlahu, otloukli starou omítku a znovu nahodili. Místo starých dveří, které vedly do sousedního domu, jsme postavili krb. Ne že by se v něm dalo topit, komín tam nebyl, ale pěkně to vypadalo.

Sloužila nám deset let.Pak jednoho dne přišel šéf byťáku, podivil se co že to tam má za nájemníky a řekl, že příští středu tam nikdo a nic nebude. Budou to přestavovat. Po krátké diskusi uznal, že ty věci někam dát musíme a protože on návrh neměl, měl jsem ho já. “Do Staré školy. Je prázdná, nikdo tam nebydlí a my ji využijem”. Trochu s zdráhal, ale bylo to pro něho řešení. A tak jsme se nastěhovali do objektu, který byl pro nás skvělým prostředím. Patrová roubená budova se sedlovou střechou a několika místnostmi, možností topit v kamnech a velkou půdou na všechno naše táborové nádobíčko. Jen záchody byly o kousek dál na hřbitově a voda v potoce naproti v parku. A spodní trámy byly shnilé, takže budova hrozila zřícením. Ale dali jsme se do oprav. Během první zimy jsme důkladně očistili trámy v horním patře od nánosů starých maleb, naimpregnovali je, znova vyspárovali, opravili omítky na komíně a … A udělali slavnostní otevření s výstavou fotografií z naší činnosti. Přišli i představitelé města. Pak jsme sehnali peníze a pustili se do rekonstrukce nosných zdí. Pod patronací památkářů a pod dozorem známého tesaře jsme postupně shnilé spodní trámy nahradili podezdívkou. Budova stojí na poměrně frekventované ulici a po dobu našich prací chodili lidé kolem velkým obloukem s očekáváním, kdy to spadne. Ale nespadlo. Výměnu jsme zvládli. Pak jsme očistili a natřeli střešní šindele, vyměnili podlahu v přízemí, zavedli vodovod, dali záchody. Za těch deset let, co jsme tu byli prošel oddíl skvělým obdobím.

Přibývalo dětí, vytvořila se dobrá parta. Podařilo se udržet i kluky ve věku, kdy normálně odcházeli na školy a v oddíle obvykle končili. Teď se měli kde scházet, a tak zůstávali. Ale začaly nám docházet síly, chyběly peníze, rekonstrukce vázla. A přišel dopis z města. Budova trpí pobíháním dětí, chceme z toho informační středisko. A tak smlouva nesmlouva, stěhujeme se.

Do provizorního objektu, kde bylo několik malých místnůstek bez možnosti topení. První zimu zamrzla voda a nebylo na opravu a ni to nemělo moc smysl. Zamrzla by za rok znovu. Brali jsme to jako provizorní řešení a příliš se o její zvelebení nestarali. Ono to ani moc nešlo. Sloužila opravdu spíš jako místo srazu a na uložení věcí.

Usilovali jsme o získání prostředků na rekonstrukci této budovy vedle Základní školy v ulici Na Babí, nebo hledali objekt vhodnější. Dlouho marně. Až vloni. Ledy se hnuly a zastupitelé města schválili 100 000 Kč na opravu (dům je v majetku města a nemá jiného využití). Přes všechno úsilí, aby stavební práce byly hotovy do podzimu, jsme dosáhli pouze toho, že těsně před Vánočními svátky byla skončena první etapa stavebních prací a klubovna získala vzhled staveniště, kam vstup byl pouze na vlastí nebezpečí. A peníze na dokončení byly v nedohlednu. I přesto, nebo snad právě proto, jsme se rozhodli přihlásit naši klubovnu do dne otevřených dveří kluboven. Velmi troufalé. Říkali jsme si, že sem pozveme především zastupitele města ale i veřejnost, aby se podívali, jak vypadá naše klubovna ve srovnání s jinými klubovnami a co oni na to. Vlastními silami jsme pokračovali započaté rekonstrukci. Alespoň těmi pracemi, které jsme mohli zvládnout. To všechno zřejmě přispělo k tomu, že události dostaly rychlý spád. V rozpočtu města se nalezlo dost prostředků na dokončení rekonstrukce, stavební firmy se překonávaly ve výkonech. A tak jsme v posledních březnových dnech mohli začít s prvními úklidovými pracemi. Pár dnů před šestým dubnem roku 2002 nastalo horečné úsilí v přípravě na otevření klubovny. V pátek ráno si řemeslníci odnesli své nádobíčko, naše úklidové čety zvýšily své úsilí a klubovna mohla v sobotu přivítat své první návštěvníky. Na programu bylo nejen prohlížení fotografií a dalších dokumentů z naší činnosti, ale také pokračování v úklidu a úpravách klubovny, což na návštěvníky velmi zapůsobilo Tak originální program určitě nepřipravil nikdo jiný.

Nyní už jsme v této klubovně více než 10 let, postupně ji s velkou pomocí města pořád upravujeme, dostala novou fasádu, střechu, a poslední novinkou jsou nová okna. Místnosti i nábytek si jednotlivé oddíly vymalovaly dle svých představ. Na zdech nechybí fotky z vydařených akcí a v knihovně se hromadí kroniky plné nezapomenutelných zážitků. Téměř každý den v týdnu jsou v klubovně schůzky a pořádáme i akce pro veřejnost - Klub deskových her, nebo vánoční dílny.