Junácká vyhlídka
V roce 1966 nalezl Jiří „Kamzík“ Flousek ve skalách nedaleko Oberfořtova (Pánova) kříže starou, zapomenutou vyhlídku. Padlo rozhodnutí znovu ji zpřístupnit veřejnosti.
V roce 1966 nalezl Jiří „Kamzík“ Flousek ve skalách nedaleko Oberfořtova (Pánova) kříže starou, zapomenutou vyhlídku. Padlo rozhodnutí znovu ji zpřístupnit veřejnosti.
V roce 1969 25. května byl u Oberfořtova kříže sraz skautů od Náchoda po Broumov. A na Junácké vyhlídce byla beseda s bratrem Plajnerem, náčelníkem Junáka.
Pak opět přišla doba, kdy bylo možné být skautem jen v skrytu duše. A tady na Junácké vyhlídce se scházeli ti nejvěrnější – vždy na Silvestra. Tradice Silvestrovských setkání – tedy putování po stezce věrných pokračuje dodnes. Při oslavách v roce 2007 vzpomínal Kamzík na jedno z mnoha setkáních na vyhlídce:
„Jednou se estébáci dozvěděli, že máme sraz na „vyhlídce“, tak nás chtěli vymáknout, jenže si mysleli, že to je Vyhlídka nad Náchodem a tak číhali na špatném místě,“ připomněl nám tak nyní už úsměvnou příhodu z nelehkého období, kdy komunistickým mocipánům nešel skauting pod nos. Byly ale také roky, kdy to až tak úsměvné nebylo.
Úryvek z Kroniky Hronovského skautingu (Jiří Flousek – Kamzík)
Na silvestrovské setkání roku 1972 jsme se chystali pozvat asi 52 bratří a věnovat jim pěkné linoryty. Ty vyhotovil bratr Marabu a Miki. Bratr Šíp pozvánkami sezval asi sto lidí z našich řad a pak na pochodu na Vyhlídku se sešlo kolem 250 lidí, a i když kartiček bylo hodně, nestačily. Na stezku toho silvestrovského dne přišli jak skauti z celého kraje, tak i zástupci SOS vesniček, také z Prahy a Brna. Byli tam i rodinní příslušníci. Mezi účastníky se vloudili i jiní lidé – nastrčení z StB. Pro dokumentaci se také fotilo, a to na obou stranách. Na tomto setkání při malém ohníčku promluvil bratr Šíp. Vzpomínal na minulé a věřil, že se ještě dočkáme zlepšení.
Přišlo jaro 1973 a s ním i malé překvapení. V Teplicích při náhodném vyšetřování u br. Medvěda přišli na kroniku, ve které byl odsouzen vstup cizích vojsk a kde byli podpisy Kamzíka a Šípa. Pak to šlo ráz na ráz. A tak Flousek a Šimáně byli hned mezi prvními, které vyslýchali. Znali přezdívky, jména ne a chtěli jména, vyhrožovali, strašili.
Chtěli vědět kde se ještě scházíme, nenápadně mi předložili zvětšenou fotografii z Vyhlídky a chtěli vědět jména těch, které mi ukazovali. Říkal jsem přezdívky, a nebo neznám, přezdívky znali, ty nechtěli. Hlavně je zajímala kartička s podpisy, která kolovala na Vyhlídce 31.12.1972. Tvrdili, že vědí, že ji mám. Zapíral jsem, že o ni nevím. Po třech hodinách výslechu v zakouřené místnosti hronovského SNB mi řekli: „Chceme hlavně kartičku“ Ve 12:00 toho dne mě s podmínkou, že ji do 15:00 v obálce doručím, velmi vyčerpaného propustili. Přišel jsem domů a začal v koupelně pálit, ale ne dlouho, a pak ukrývat. Kartičku jsem měl skutečně já. Ale měl jsem i jednu čistou bez podpisů. Byl na ní linoryt v rámečku a hned pod ním podpis (přezdívka Miki), student a číslo, kolik vyrobeno. To nesmějí dostat, a tak jsem vzal nůžky a kartičku zmenšil o ono jméno. Když jsem všechno poukrýval, donesl jsem jim v obálce tu čistou kartičku. Obálku rozlepili a řekli, že to není ta správná. Trval jsem na tom, že jinou nemám, a tak mě propustili.
Bratr Jiří Šimáně – Šíp byl na tom ale hůře. Opakované mnohahodinové výslechy, domovní prohlídka, zajištění, pronásledování. Po několika měsících byl případ uzavřen a on nařčen jako vedoucí ilegální skupiny s krycím jménem Tichý mokasín, pracující od roku 1945 proti nynějšímu režimu.
Podle dopisů, které jsem dostával a chodily mi rozlepené, jsem poznal, že jsem hlídán, a tak jsem omezil korespondenci a na některá místa jsem oznámil, aby mi zatím nepsali. Silvestrovský pochod na stezku byl zakázán všem, ale Šípovi a Kamzíkovi obzvlášť. A tak v tento den, když jsem nemohl vyjít tam, kam jsem chodil od roku 1966 pravidelně vznikla tato básnička:
K 31. prosinci 1973
Celý rok se těším – na den poslední
nemohu se dočkat – až se rozední.
Stopy vedou stezkou – která přede mnou je tam
kde mne ticho a klid čeká a kde nejsem sám.
Kde ze srdci tryskají vzpomínky na krásné mládí
kdy pod svým praporem jsme chodili vždy rádi.
Kdy hlas té naší polnice nás do přírody volal – ven
a každý z nás – byl – vždycky – připraven.
Také teď přišel - v roce ten den poslední
zavírám oči a nesmím vidět, až se rozední.
Mé kroky půjdou v duchu do těch míst
kam tolik, tolik let – přírodu chodím číst.
Kde krásný je pohled – v české pomezí
kde čistota myšlenek nezná mezí.
Do těch skal vzkřikne každý – jedním dechem
mám rád svou vlast a budu vždycky – Čechem.
Vše mne tam táhne a jako vždy svádí
však čistota myšlenek – uvnitř mi radí.
Nesmíš tam jít – ne v tento den.
neb ublížit nechci – bratři – Vám – všem…
